Reportáže

z deníků Mirky L.

Rok se s rokem sešel a nastal konec srpna. Čas, kdy každý rok vyrážíme do Rumunska. Letošní rok si pro nás Franta přichystal změnu, zakarpatské poloniny. Přechod z Volovce do Kolčavy, do známého rodiště Nikola Šuhaje.

Zakarpatské poloniny jsou travnaté hřebeny, zvlněné kopce, krásné výhledy a nekonečné pláně borůvčí, které se táhnou po zelených vrcholcích.  Náš trek začal v městečku Volovec, kde nás Pavel vysadil po úmorné cestě autobusem. Přebalili jsme batohy a zvolna vyrazili vstříc dobrodružství. Prošli jsme vesnicí a červená značka nás nasměrovala na louky a začalo stoupání.  Po hodině chůze lesem jsme se dostali na poloninu a začaly ty pravé romantické výhledy. Pokochali jsme se, občerstvili a pokračovali dál po hřebeni. Po chvilce jsme dorazili k nejvyššímu bodu toho dne, vrchol Temnatik (1344 m), na kterém stojí velký kříž viditelný již z Volovce. Od Temnatiku začíná tzv. hřebenová magistrála jejíž hlavní hřeben je dlouhý cca 45 km. Táhne se až do vesnice Mežgorje, kde byl náš cíl. Po kamenném chodníku jsme ušli ještě nějaký ten kilometr a na nejbližším vhodném místě jsme rozbalili stany. Rovných a vhodných míst na stanování nebylo mnoho, tak jsme povětšinu nocí stanovali všichni spolu. První večer, Pavel vaří svařák, rychle přinést hrnečky.

Druhý den jsme vystoupali na vrchol Plaj (1323 m), kde stojí meteorologická stanice a vysílač. Jelikož jsme večer nenabrali žádnou vodu, vydali jsme se v sedle na průzkum s prázdnými flaškami. Netrvalo to dlouho a našli jsme krásný pramen. Nabrali jsme vodu, poseděli u dopolední kávy a posilnili jsme se na stoupání na Vělikij Věrch (1598 m).  Cestou jsme potkávali davy lidí, malé i velké skupinky Ukrajinců ale hlavně Čechů. Důvodem byla možnost odbočení z hlavního hřebene do střediska Podobovec, odkud se dá pohodlně dojet lanovkou. Výhledy to byly impozantní, ale my jsme se jich moc neužili a prchali jsme před hordou lidí dál. Následoval vrchol Gymba (1498 m) a Magura Žide (1517 m). V sedle pod vrcholem jsme odhodili batohy a opět hledali vodu, neboť jsme byli po horkém dni vysušení. Rozhodli jsme se postavit stany a užít si trochu večera. Rumíček, slivovička, doutníček a romantický západ slunce.

Ráno jsme se probudili s dobrou náladou do krásného dne. Posnídali jsme ovesnou kaši, občerstvili se trochou čaje a vyrazili jsme na cestu. Pokračovali jsme po hlavním hřebeni přes vrcholy Hrab (1378 m), Kičera Kruhlaja (1241 m), kde se s nižší nadmořskou výškou začínaly objevovat lesíky a my se mohli schovávat před žhavým sluncem. Borůvčí na každém kroku, což bylo při přestávkách vítaným občerstvením. Zlehka jsme začínali klesat, poslední stoupání na kopec Opolonok (1171m) a pak prudký sestup lesem do sedla Prislop (938 m). V sedle se nás přivítal pískovcový kříž, který je zde postavený na počest zmrzlých vojáků z 1. Světové války. Usadili jsme se ve stínu nedaleko kříže a započali jsme obědovou pauzu. Po dvou hodinové siestě a partičce Prší, jsme vyrazili dál po loukách k polonině Kuk.  Pomalu nám docházela voda a cestou ani potůček. Podcházíme elektrické vedení a dostáváme se k polonině Kuk. Vyslaní hledači vody po dlouhých minutách objevili studánku a my mohli rozbalit tábor. K večeři bramborová kaše a následovala volná zábava. Partička Prší – vítěz bere vše, dvě placatky slivovice padly. Opět nádherný západ slunce a posezení u ohně.

Následující den, nás čekalo prodírání džunglí a výstup na kopec Kuk (1361 m). Na kopci doplňujeme energii na náročný sestup, kdy nás čeká téměř 800 m klesání do vesnice Mežgorje. Sestup vede po lesních cestách a je místy nepříjemně prudký až se kolena ozývají. Po příchodu do vesnice nás vítá potok plný koupajících se Ukrajinců. Jo, to nejsou Ukrajinci, naši kamarádi. Koupel byla  osvěžující a my čistí můžeme na ochutnávku místního piva a na průzkum vesnice.

Ráno po sbalení stanů jsme vyrazili na snídani do místní kavárny. V plánu bylo odchytit autobus a nechat se popovést na druhou etapu našeho výletu. Autobus jsme sice našli, ale museli jsme změnit plány. Karel trochu řádil a přišel o pas, tak se muselo řešit, zda ho tam necháme, nebo přehodíme přes hranici. Tudíž jsme ztratili půl dne. Volný čas ve Mežgoriji jsme využili na oběd. Po vyřízení všech formalit s Karlem (pas se našel), nás Pavel odvezl na začátek národního parku. Neměli jsme moc času, tak jsme nasadili ostré tempo. Mírné stoupání po lesní, štěrkové cestě až pod nástup na hřeben nám zabralo možná dvě hodiny. V sedle jsme se utábořili a nastal nálet muchniček. Martin rozdělal oheň, Aleš jako správný ekolog vyčistil louku od bordelu a Pavel udělal excelentní lívance. My se Zuzkou samozřejmě seděly a krafaly.

Poslední den v přírodě jsme si chtěli náležitě užít. Po snídani jsme se pomalu vydali na hřeben. Nahoře nás čekal nádherný výhled, jasné, modré nebe a pod námi mraky. Zelený hřeben se vrásnil do dálky a my  pozorovali malé tečky – sběrače borůvek při práci. Krom borůvek sběrači sbírali i lišejníky, vyčesávali je z borůvčí hráběmi. Prý je z toho dobrá pálenka. Postupovali jsme rychle dál a užívali si výhledů. Výstup na první vrchol Jasanovec (1 628 m), se žlutým křížem a podstavcem vyskládaným z kamení. Dále následoval vrchol Velká Gropa (1 667 m) a pozvolné stoupání na Nehrovec (1 709 m), nejvyšší horu poloniny Piskoňa. Na Nehrovci jsme se zdrželi na kávu a přemýšleli, kde ten den postavíme stany. Do vesnice se nám nechtělo. Rozhodli jsme se, že tábor rozbalíme, kde se nám to bude líbit. Nikam jsme nespěchali a užívali poslední chvíle na horách. Při nižší nadmořské výšce jsme vstoupili do lesa a místy se prodírali křovisky. Pomalu jsme klesali ke Koločavě a zaparkovali to pár kilometrů od cílové vesnice. Na druhý den nám zbývalo sotva 5km. Postavili jsme stany na louce  a prohnalo se první stádo koz. Tento večer byl ve znamení obžerství. Zuzka udělala pražené mandle, Pavel grog, dopili a dojedli jsme všechny zásoby, tož mohli jsme vyrazit na cestu domu.

(Pozn. autora: Alkohol byl použit jako preventivní dezinfekce! Během doby strávených v horách se nikomu nic nestalo. Po příchodu do civilizace někteří účastnici autobusového zájezdu zažili ztracený pas, kalhoty, boty a vykloubené rameno. Jinak jsme se vrátili všichni v pořádku.)

(Pozn. II. Fotky z cesty partičky v abecedním složení Alda, Martin, Miky, Mirka, Pavel, Sylvik a Zuzka z období mezi 17.- 26.srpnem 2018 pořidil Alda.)