Reportáže

JIŽNÍ AMERIKA, CHILE, PATAGONIE

Deník o tom, jak jsme 16 dní trávili putováním po Patagonii

Zápisky z návštěvy Chile, která se konala ve dnech od 23.1. do 7.2.2012 pořádanou CK Adventura. Výpravy se účastnilo 17 osob včetně průvodce Jirky Holuba, průvodkyně – žákyňky Vesny a nás tří Aleše, Honzy a Jirky.

-2 dny před odletem 21.ledna 2012, sobota

Tak jsem si přichystal tento zápisník, abych ho použil jako deník během naší cesty do PATAGONIE. Nikdy jsem žádný deník z cest nepsal, ale za pokus to stojí. Žádná cestovní horečka se zatím nedostavuje, tak nevím, jestli je to věkem, nebo tím, že jedeme v tak silné sestavě (Aleš, Honza a Já) nebo prostě tím, že už člověk v životě něco zažil.

-1 před odletem 22.ledna 2012, neděle

Každopádně cesta do PATAGONIE se nepodniká každý rok. Možná jen jednou za život. Zítra to přijde. Těším se.

1 den –23.ledna 2012, pondělí odpoledne

Odlet

Kamarád Tomáš nás odváží na letiště. Na letišti nás čeká slečna Jeřábková z CK Adventura. Spolu s námi letí dalších 16 odvážlivců různé věkové kategorie (double i single), ale především všichni mladí (především duchem). Náš průvodce Jiří Holub nás bude čekat až na letišti v Santiagu. Dostáváme podrobné podklady k cestě včetně letenek (mapičky, popisy zajímavostí). Měli jsme se ještě sejít po odbavení, ale my si to namířili rovnou do hospůdky. Ceny příšerné L. Doufám, že jsme o nic důležitého nepřišli.

Je 17:10 sedíme v letadle ČSA a míříme směr FRANKFURT.

Hurá na Chile. Cesta bude dlouhá.

2 den – 24.ledna 2012, úterý

Pár faktografických údajů:

                Let.spojení                           vzdálenost            čas

Let          Praha – Frankfurt                =      400 km          1 hodina

                Frankfurt – Madrid             =   1 400 km         2,5 hodiny

                Madrid – Santiago               = 12 000 km         13,5 hodiny

                CELKEM                                 13 800 km          17 hodin

Teplota v Praze:                  + 3°C

Teplota v Madridu:             +15°C

Teplota v Santiagu:             + 20°C

První transatlantický let je vskutku zajímavý zážitek. Když člověk např. jede autobusem celý den a noc, tak autobus dělá zastávky, člověk si může odskočit nebo něco koupit. Ale tady nic, žádné zastávky. Letadlo letí  rychlostí 850 km/h a nezastavuje. Pořád letí a neutíká to.

Ale dosedli jsme kolem 9:25 m.č. (posun – 4 hodiny). A vše dopadlo dobře. Počasí je slunné.

Poté nás čeká další let. Tentokrát vnitrostátní linkou jižním směrem do TEMUCA. Let trvá asi 1:20. Pak ještě asi 1,5 hod. malým busem a jsme v cíli. Městečko PUCON, teplota 25°C, krásné léto (v lednu J), ubytování v malých bungalovech „Inter laken“ u jezera VILLARRICA, nad kterým se vyjímá sopka stejného názvu vysoká 2840 m. n. m. Vypadá to tu trochu jako ve Švýcarsku.

Dali jsme si životodárnou sprchu a vydáváme se podívat do města.

3 den – 25.ledna 2012, středa

NÁRODNÍ PARK HUARGUEHUE

Po snídani se vydáváme navštívit národní park Huarguehue vzdálený cca 50 km severně od Pucónu. Po zhruba hodinové cestě naším minibusem se dostáváme do nástupní stanice národního parku u jezera Tinquilco. V okolí jsou zalesněné kopce s nadmořskou výškou od 1.300 – do 1.800 m. n. m.

Vydáváme se do oblasti několika jezer. Celá dnešní trasa je plánovaná na 8 hodin a celková vzdálenost do 20 km. Absolvování celé trasy není pro všechny povinné. Hned na začátku nás totiž čeká náročný výšlap s převýšením 1.200m. Ale již cestou se zastavujeme na krásných vyhlídkách a pořizujeme první fotografie. Les (jestli to můžeme takto nazvat) je naprosto úžasný. Je tu spousta pro nás neznámých a zajímavých rostlin a stromů. Asi nejroztodivnější je jehličnan jménem Araucaria (vyskytuje se i na Novém Zélandu, což potvrzuje teorii o jednotné pevnině Pangea). Je starý 3.000 let a je naprosto impozantní. Šišky z tohoto stromu se bohužel (na památku) z parku nesmějí odnášet. Je to přísně kontrolováno. Dále jsou tu zastoupeny pabuky, buky, bambusy, ale i lotosy, fuchsie a spousty další zajímavé vegetace. Jestli jste viděli film Avatar a bujnou vegetaci na planetě Pandora, tak máte úplně stejné pocity.

Výšlap je poměrně náročný. Cesta vede přes kořeny nahoru a dolů. Venku však panuje krásné letní počasí. Na hoře přicházíme k jezerům nebo lépe řečeno plesům. První z nich je Chico, dále pak Toro. Nejmenší ze všech je jezírko Patos, které patří k nejkrásnějším. Cestou zpět se zastavujeme u jezera Verde a dáváme osvěžující koupel (samozřejmě tak, tak jak nás příroda zrodila).  A po té již sestup do údolí, což je náročnější než ranní výšlap.

Dole si dáváme osvěžení v podobě zlatavého moku a pokračujeme ještě kus cesty k autobusu.

Park byl se svými jezery, bujnou a nedotčenou vegetací nádherný. Ale jsme docela unaveni. Večer jdeme do města na večeři a ještě objednat zítřejší výstup na sopku VULCAN VILLARRICA 2840 m. n. m. (35.000 CHP).

4 den – 26.ledna 2012, čtvrtek

SOPKA VILLARRICA

Ráno nás probouzí budík už v 6:00. Po snídani nás odvážejí na základnu cestovní agentury, kde si vyzvedáváme již z předchozího večera vyzkoušené nezbytné vybavení (boty, šusťákové kalhoty, bundu, cepín, helmu, mačky a batoh) a vyrážíme dodávkou k sopce VILLARRICA. Našimi průvodci jsou sympatičtí Chilané Robérto a Angelo. Před 8:00 jsme již na parkovišti pod sopkou. Je tu pár lyžařských vleků a horská chata, vše je zchátralé. Horská chata je zavřená. Platíme 6.000 CHP za možnost nechat se vyvézt sedačkovou lanovkou cca 1.000 délkových metrů (a děláme dobře). Lidí je tu jak na Václaváku. Začínáme postupně postupovat jako housata lávovým polem. Poté cesta již přechází ve sníh. Spíše je to takový zaprášený firn. Nahoru nám to trvá i s třemi krátkými zastávkami asi 2,5 hodiny. Dole pod námi je inverze. Mažeme se UV krémem s ochranným faktorem 50, ale slunce je nemilosrdné. Konečně jsme nahoře. Měli jsme slušné tempo a předešli jsme všechny předchozí výpravy, kromě dvou, ale ty vyráželi asi 1,5 hod. před námi. Nahoře odpočíváme a kocháme se nádherným výhledem. Je vidět sopka Laima 3.125 m.n.m. na severu a Lanin 3.750 m.n.m. na východě na hranicích s Argentinou. Nahoře to pěkně fouká. Vlastní kráter má průměr cca 200 m, ale do útrob, respektive na dno kráteru není vidět. Z vulkánu se valí pára, ale není cítit žádný zápach. Po 40 min. doráží Jaroslav s Robértem, ještě chvíle odpočinku, kochání výhledy a hurá dolů. Všichni již kompletně oblečení včetně speciální látky pod zadek, „lopatou“ (plastový výlisek, na kterém děti jezdí v zimě z kopce a dávají si jej pod zadek) a cepínem. Dostáváme instruktáž jak si „správně sednout na lopatu“ a ve sněhových korytech se postupně vydáváme na sjezd dolů. Je to určitě zpestření výstupu na sopku a také velká sranda. Jedeme dolů jak malé děti a trvá nám to pouhých 40 minut. Pak ještě 30 minut sestup podél lanovky na parkoviště. Teď si teprve můžeme všichni potřást rukou. Stálo to za to. Po odpoledním odpočinku se navečer ještě vydáváme na hodinový vyhlídkový let malou 4-místnou Cesnou. Naprostá fantazie. Pořizujeme spoustu snímků sopky a krajiny.

5 den – 27.ledna 2012, pátek

RAFTY – ŘEKA TRANCURA

Dnes je takový ospalý den. Dopoledne je zataženo. Na snídani jdeme až 8:30. Potom jsme v naší chatičce a čteme si časopisy. Dnes odpoledne se chystáme na rafty. V agentuře si objednáváme náročnější trasu s odjezdem v 14:30. Raft pojedeme na řece TRANCURA (náročnost 4 – 4+). Vyrážíme opět malou dodávkou ještě s několika Chilany a Švýcary. Cesta trvá cca 45 min. k místu nalodění. Sebou máme již nafasované vybavení v podobě neoprenu, záchranné vesty a helmy. Po úvodní instruktáži na břehu a na vodě vyrážíme vstříc peřejím. Instruktáž probíhala formou anglických příkazů, které se narychlo snažíme vstřebat. (forward, stop, backward and opposite, righ backward , left forward, right backward, highside left or right, down to the boat, and up) a ještě bych zapomněl na vítězný pokřik se vztyčenými pádly (angl.paddles). První „RABBIT“ (peřej) nás příjemně osvěžuje, neboť jsme celý zbrocení pobytem v neoprenu. Druhý „RABBIT“ se jmenuje „DOOR TO HELL“, ale jsou to spíše vrata. Náš kormidelník nás schválně navedl do „válce“ pozadu. Ještě jedno zpestření uprostřed hodinové trasy. Mezitím co se rafty v těžkém úseku přetahovaly ručně bez posádky, nás čekalo po krátké trase po břehu originální nalodění. A to skokem ze skály do malé laguny, kde na nás čekaly rafty. Při pohledu dolů bylo lepší dlouhou nepřemýšlet a prostě skočit. Zakončení našeho putování bylo stylové. Vyskákali jsme z raftu a nechali se unášet proudem říčky Trancura. Ještě předtím nechyběla vztyčená pádla a vítězný pokřik.

6 den – 28.ledna 2012, sobota

VALDIVIA, PUERTO VARAS, LAGO TODOS DOS SANTOS

Balíme a vyrážím směrem na jih nějakých 400 km dál. Cestujeme opět naším minibusem. Cesta trvá celý den. Zastavujeme se ve městě VALDIVIA na krátkou zastávku. Jdeme se podívat na nábřeží, na trh, kde panuje čilý ruch. Prodávají zde ryby, ovoce a zeleninu. Z nábřeží jsou vidět lvouni (SEA LIONS), kteří zde číhají na zbytky ryb, kteří trhovci hážou zpět do řeky. Valdivia je pojmenováno po španělském dobyvateli Pedro de Valdiviovi (1497-1523), prvním španělském conqustadorovi. Pedro de Valdivia byl prvním královským guvernérem v Chile a jeho socha je též v Santiagu na hlavním náměstí. Leží na soutoku tří řek. Historie města byla pohnutá. Přes neustálé boje s indiány (původní obyvatelé Mapučové) k rozvoji a rozkvětu města, do kterého výrazně zasáhlo v roce 1960 zemětřesení o síle 9,5° Richtera. Máme asi dvě hodiny na oběd a prohlídku (spíše rychloprohlídku města). Na nábřeží nás zaujala černě natřená ponorka. Zjišťujeme, že je možné si ji prohlídnout, ale bohužel již mají plno. Tak volíme lehký oběd a prohlídku náměstí.

Dále pak pokračujeme do naší konečné stanice v městečku PUERTO VARAS u jezera LLANQUIHUE. Nad jezerem se tyčí dva vulkány OSORNO (2.654m.n.m.) a CALBUCO (2.015m.n.m.). Bohužel počasí se hodně zkazilo. Je deštivo a chladno. Z krásných vulkánů nevidíme vůbec nic. Za celý pobyt v Puertu Varas je bohužel neuvidíme ani jednou. V Puertu Varas budeme trávit další 3 dny. V pozdním odpoledni se ještě zastavujeme u jezera LAGO TODOS DOS SANTOS, které je východním směrem v národním parku VICENTE PEREZ ROSALES. Nacházejí se zde nádherné vodopády SALTOS na říčce PETROHUE. Celou prohlídku kazí pouze množství lidí, kteří proudí na vyhlídku s vodopády. Prostě globální turistika.

7 den – 29.ledna 2012, neděle

NÁRODNÍ PARK ALERCE ANDINO

Od rána pořád prší. Počasí prostě nic moc. Neděláme si z toho hlavu, ono se to snad zlepší. V 9:00 vyrážíme směr jihovýchod přes město PUERTO MONT. Počasí nám přeje alespoň v tom směru, že nikde nejsou žádní lidé. Národní park ALERCE ANDINO je typický deštný prales, jeho zajímavostí je to, že:

1)       jsou tu velké stromy ALERCE podobné sekvojům, jejich stáří je odhadováno cca 2.500 let. Stromy vypadají podobně jako vzrostlé cypřiše (ale opravdu velmi vzrostlé)

2)       že se prales nachází v mírném klimatickém pásu

Déšť se uklidňuje a my vyrážíme na 6-ti hodinový výšlap k soustavě jezer vzdálených 9,5 km. Cesta pralesem vede podél říčky RIO CHAICA. Vzhledem k deštivému počasí je plná vody. Místy to vypadá, jako bychom se brodily řečištěm potoka. Naštěstí se déšť uklidňuje. Cestou míjíme vodopády DOS SALTOS RIO CHAICAS. Po hodině a půl chůze však narážíme na stržený přechod (v podobě silného kmene) přes rozvodněnou říčku. Zde naše cesta končí. Překonání říčky je nemožné a další cesta pralesem také. Takže plánovaného cíle, dosažení tří jezer LAGO TRIANGULO jsme bohužel nedosáhli. Na zpáteční cestě máme dostatek času. Tak pořizujeme pár snímků a kocháme se vegetací deštného pralesa.

Cestou zpět se zastavujeme v městečku PUERTO MONT. Je to typické přístavní město se svými nízkými domečky. Jedeme přímo do přístavu. Opět prší. Nábřeží je lemováno obchůdky s místními suvenýry. My máme namířeno do tržnice. Je to taková dřevěná rozlehlá stavba s různými teráskami, schodišti a zákoutími. Necháváme se zlákat starší paní do jedné z mnoho malých restaurací a ochutnáváme místní speciality. Honza projevuje velký kus odvahy a dává si specialitu SUPA MARINA, polévku s mořskými plody. Šíleně to zapáchá, ale Honza se drží. My s Alešem jsme konzervativní a dáváme si krevety s chilli. Bohužel moc nepálí a jsou plny písku, který nám skřípe mezi zuby. Na večer se jdeme ještě podívat do Puerta Varas a nakupujeme si jídlo na zítřejší výlet na ostrov Chiloé. V samoobsluze (supermercato) tu mají takové pirohy (říkají tomu Empanada) s masovou náplní. Kupujeme několik empanad, ovoce, sušenky a vodu bez bublinek (Aqua sin gas), vše se zítra bude hodit.

8 den- 30.ledna 2012, pondělí

OSTROV CHILOÉ

Opět prší L. Tentokrát vyrážíme již v 8:00. Asi by ostrovu více slušel název Chčiloe. Údajně tu prší 360 dní v roce. Z Puerta Varas jedeme jižním směrem na Puerto Mont. Zde se musíme nalodit na trajekt, neboť mezi pevninou a ostrovem neexistuje most. Cesta trajektem trvá cca 30 minut. Opět prší. Počasí je velmi proměnlivé. Dále jedeme po silnici č.„5“, jedná se o pokračování Pan-americké dálnice z USA až do Jižní Ameriky. Dálnice končí v jižním cípu ostrova Chiloé. Hned první zastávka je ve město ANCUN (40.000 obyvatel) na severovýchodě ostrova. Chiloé je ostrov 200 km dlouhý a 70 km široký. Žije zde 160.000 Chiloanů. Veškerá populace je převážně soustředěna do dvou měst, a to do ANCUNU a hlavního města CASTRA. Chiloani jsou velmi svérázní a nezávislí lidé. Často se vymezují i vůči ostatním Chilanům žijícím na kontinentě. Převazuje zde pastevectví (skot, ovce) a rybolov. Takřka nejsou vidět žádné pole či sady. Od severu k jihu se táhne již zmiňovaná silnice č.5. Na jihu ostrova končí a další případný postup směrem jižním, například do Patagonie nebo Ohňové země, je možný pouze tzv. FERRY /lodě či trajekty/. Ostrov Chiloé je známý též malebnými dřevěnými kostely a domečky na kůlech zvaných PALAFITOS. Možnost zhlédnutí obou zajímavostí se nám dostane ještě téhož odpoledne. Cestování naším minibusem je únavné. Za celý den jsme ujeli cca 400 km. Městečko Ancun se nikterak nevymyká stylu a urbanismu jihochilských měst. Nízké 2 až 3 podlažní dřevěné domečky, neuspořádaně nalepené na sobě. Ale všude je poměrně čisto. A lidé jsou velmi přívětiví. Domy jsou postaveny především ze dřeva. Hlavní konstrukci domů tvoří dřevěné rámy, které se posléze oplášťují z obou stran dřevem či jiným vhodným materiálem a útroby se plní tepelnou izolací. Okna jsou jednoduchá. Je to až s podivem v takových zeměpisných šířkách. To platí i pro jižnější oblasti, kam se teprve chystáme. Ostatně dřevo patří mezi hlavní stavební materiály. Ancun též postilo ničivé zemětřesení v roce 1960 doprovázené mohutnou vlnou tsunami. Charakter zástavby se výrazně změnil a zůstalo dochováno pouze několik zděných staveb. Bohužel se nedochoval ani původní zděný kostel. Na náměstí v Ancunu si fotografujeme sošky místních bájných bytostí. Například Sirény, které lákají muže do moře nebo Starou vdovu, která přepadává muže a činí jim zlo nebo malého trpaslíka Trauka s velkým penisem, na kterého ženy svádějí vše, zejména nechtěné těhotenství (čemuž se velmi divíme). Bájné bytosti tu stále zůstávají v povědomí a lidé v ně věří již odpradávna. V Ancunu navštěvujeme muzeum. Expozice je zaměřena na historii města, ostrova a zvyky původního obyvatelstva.

Dále pokračujeme na jih do hlavního města Castra. To bohužel potkalo v roce 1960 stejné neštěstí jako Ancun. Obě města jsou si velmi podobná. Castro je hlavní město Chiloé. Žije zde kolem 40.000 tisíc obyvatel. Máme bohužel velmi málo času na prohlídku. Prolítneme náměstí, zastavujeme se v kostele. Je krásný dřevěný a vně pobitý plechem. Tato vnější povrchová úprava je na zdejších kostelích častým jevem. Zajímavé úpravy fasád jsou vidět na jednotlivých domech. Jedná se o dřevěné šindele různých tvarů a velikostí, jimiž jsou fasády domů pobity. V jedné z bočních uliček nacházíme příjemnou restauraci na rychlý oběd. K obědu si dáváme chilského lososa, v jehož produkci nyní Chile překonalo i největší producenty ze Skandinávie.

Cestou zpět se ještě zastavujeme na pobřeží Tichého oceánu v pinguinérii PUNIHUIL, abychom zhlédli kolonie tučnáků (tučnák magalanesův, tučnák humboltův) a lvounů. Vzhledem k tomu, že jsou velké vlny, zajíždíme pouze k útesům, kde se vyhřívají malí tučňáčci s tučňáččími maminkami. Tatínci jsou zrovna na lovu. Malí tučňáčci mají ještě mláděcí opeření a učí se plavat. Bohužel na lvouny jsme se již nepodívali.

Na zpáteční cestě děláme ještě dvě zastávky. Cílem jsou vyhlášené dřevěné kostelíky. První zastávka je kousek za Castrem v LLALLAU a ta druhá v malebném městečku DALEAHUE. Toto městečko určitě patří mezi jedno z nejmalebnějších na Chiloé. Do Puerta Varas se vracíme kolem 22 hodiny a jdeme se ještě navečeřet do restaurace přímo na nábřeží. Další den nás čeká přesun do PUNTA ARENAS.

9 den – 31.ledna 2012, úterý

PUNTA ARENAS

Naše cesta pokračuje směrem na jih. Z oblasti středního Chile se přesouváme do 1.500 km vzdáleného města Punta Arenas. Let trval 2 hodiny a byl zpestřen přistávacím manévrem. V Patagonii je obecně velmi větrno a vítr si s letadlem při přistání pěkně pohrával. Celou osádku letadla (Airbus 318) tvořily ženy včetně pilotů (vlastně pilotek). Když pominu připomínky Honzy na jejich adresu a zoufalé výkřiky malého Chilského chlapce (s doslovným překladem Jirky), tak se přistání dalo docela dobře zvládnout.

Punta Arenas je přístavní město založené Španěly. Původně bylo město trestaneckou kolonií ležící na břehu Magallanesova průlivu. Město opravdu vypadá jako město, vícepatrové zděné budovy, široké ulice a dokonce i zděný kostel. Ihned po našem ubytování vyrážíme na ústřední náměstí, kde trůní socha FERNAO DE MAGALLANESE (1480-1521). Po pravé straně sochy sedí původní obyvatel Ohňové země. Líbáme mu prst u nohy, abychom se sem ještě jednou vrátili, tak praví legenda. Poté se jdeme podívat do přístavu a na moře. S Alešem jsme neodhadli oblečení a máme pouze kraťasy a žádnou teplejší bundu. Počasí je pořád proměnlivé a fouká strašně ledový vítr! Venku to asi dlouho nevydržíme a taky dostáváme hlad. Máme tip na dobrou restauraci „Luna“ blízko přístavu. Ale otvírají bohužel až v 19 hodin. Tak jdeme ještě na kafe a čaj do blízké kavárničky. Chilané jsou v pohodě a z ničeho si nic nedělají. Zejména obsluha v restauracích často neumí anglicky (a my zase španělsky J) a někdy se prostě stane, že obsluha přinese něco jiného nebo naopak, že něco nepřinese. Ale všichni jsou v pohodě včetně nás. Mají zde výtečné víno (červené i bílé), ryby a mořské plody stejně tak hovězí nebo skopové maso. Často si dáváme oblíbené hovězí steaky nebo již zmiňované lososy. Večer jdeme ještě ochutnat dobrý rum (španělsky „RON“) do příjemného baru Shackelton (pojmenovaném po známém irském polárníkovi) na náměstí zařízeného v koloniálním stylu.

10. den – 1.února 2012, středa

Pevnost FUERTE BULLNES, PUERTO HAMBRE, PUERTO NATALES

Dnes nás opět čeká velké cestování. A to nejdříve jižním směrem k pevnosti Fuerte Bullnes u zátoky hladu (Puerto Hambre). Je to nejjižnější místo, kam se při svém putování po Patagonii podíváme. Tato pevnost byla vystavěna v roce 1843 jako obrana Chilanů (chápejme zde těch již domácích a nezávislých na Španělsku) proti Španělům. Své jméno nese po Chilském prvním prezidentovi BULLNESOVI. Pevnost je celá ze dřeva. Některé domy jsou hrázděné a jako výplň slouží drny. Zátoka „HLADU“ je pojmenována po obyvatelích, kteří zde kvůli nedostatku potravin a vody zemřeli. Chilané se dělí na tzv. Mestiky (potomci původních Španělů), Kreoly (potomci původních Španělů křížených s místními obyvateli) a původní obyvatele (indiány, mezi které patří např. Mapučové).

Na nejjižnějším výběžku poloostrova (PUNTA SANTA ANNA) je hezký výhled na MAGALLANESŮV PRŮLIV. Opět je proměnlivo, ale po krátkém dešti se nám na horizontu objevuje nízká duha.

Svoje putování nyní otáčíme severním směrem a přesouváme se nějakých 350 km do města Puerto Natales. Puerto Natales je výchozí stanicí do Národního parku TORRES DEL PAINE. Cestou asi 20 km za městem Punta Arenas odbočujeme k zálivu SENO OTWAY, kde se nachází známa Pinguinérie a dají se zde pozorovat tučňáci z bezprostřední blízkosti. Po cestě pampou potkáváme 3 Plzeňáky, kteří se vydali na cestu do Patagonie a putují již třetí den pěšky z Punta Arenas. Jsou pěkně vyfoukaní a kousek se s námi svezou.

Tučňáci jsou úžasní. Mají svá hnízda zahloubaná v zemi a z hnízd se do moře přesouvají vždy ve skupinkách. Fouká zde silný a studený vítr. Prohání se po rozlehlých pampách. Vyžaduje to teplé a neprofoukavé oblečení. Pozorujeme tučňáky a pořizujeme spoustu fotek. Tučňáci si z nás nic nedělají. V ledové vodě dovádí, a když vylezou na břeh, roztáhnou křídla, aby jim ve větru uschla. Na cestě zpět uprostřed PAMPY se nám porouchá autobus. Čekáme asi 1,5 hodiny na náhradní. Aleš si zkracuje čas poslechem walkmana a ležením v pampě. Samozřejmě za terénní vlnou, jinak by ho ten vítr odfoukl J. Nebylo by příjemné zůstat uprostřed PAMPY celou noc. Ale konečně přijíždí náhradní autobus a my vyrážíme do PUERTA NATALES.

11 den – 2.února 2012, čtvrtek

PUERTO NATALES, ÚLTIMA ESPERANZA, TORRES DEL PAINE

Městečko PUERTO NATALES slouží jako výchozí stanice pro blízké národní parky (NP Torres del Paine, NP Bernardo O´Higgins). Městečko je malé, čisté a leží na kraji zátoky POSLEDNÍ NADĚJE (Última Esperanza). My se ubytováváme v hostelu FRANCIS DRAKE. Od hostelu je výhled na vzdálené pohoří TORRES DEL PAINE. Spolu s fjordem ESPARENZA vytváří nádherné panorama. Ráno opět vstáváme v 6 hodin, abychom mohli vyrazit v 7:30 a stihli plánovaný program. Do národního parku Torres del Paine je to cca 150 km. Dnes máme v programu podniknout túru k věžím „TORRES“. Do Národního parku přijíždíme v 10 hodin dopoledne. Na vstupu musíme podstoupit nezbytné formality. Skupiny zde musí vyplnit formuláře a nezbytností je i vlastní (místní) průvodce. Veškerá opatření jsou z důvodu ničivých požárů, které vznikly z neopatrnosti turistů. My máme svého Chorcheho, který vypadá jako Afgánec. Má dredy a studoval agroturistiku v Santiagu. Ještě večer před plánovaným výletem nás všechny uklidňuje, že zítra bude „bed weather“ a „strong wind“. Po příjezdu do NP se ubytováváme v horské chatě (spíše v takovém dormitu). Zde se též převlékáme a bereme vše nezbytné na výstup ke věžím. Samotné věže jsou vysoké cca 3.000m. Výškový rozdíl od chaty k jezeru pod věží je 850 výškových metrů. Hladké stěny věží mají výšku impozantních 2.000 m. Výstup k věžím od chaty v Hiteria Las Torres (dle místních map a ukazatelů) trvá 4,5 hodiny tam a 4,5 hodiny zpět. S Honzou si pak večer říkáme, že se výstup dal zvládnout za 3 hodiny a dolů za 2 hodiny.

Přesto nás překvapuje kolik je tu lidí. NP je opravdu celosvětově populární. Jsou tu lidé z celého světa. Nejvíce samozřejmě Chilané. Navzdory předpovědí GUIDA (našeho Chorcheho) je polojasno a samozřejmě nesmím zapomenout na všudypřítomný vítr, který nás doprovází na každém kroku. Krajina je nádherná. Cestou se otevírají nádherná panoramata. Čím jsme výš, tím máme zajímavější rozhled do vzdálené pampy pod námi na straně jedné, a při pohledu vzhůru, na mohutné skály s ledovci, jako například na MALÉHO JOHNA. Průvodce se nás snaží udržet pohromadě, aby skupina dorazila nahoru pospolu, což nám samozřejmě nevyhovuje. Jsme výkonnostně velmi rozdílní. Aleš využívá situace při odpočinku u REFFUGIA CHILENO a jde sám nahoru. My s Honzou se trháme až u kempu pod posledním výstupem. To, co se nám objevuje po překonání závěrečného kamenného pole, jsou tři monumentální věže s modrým ledovcovým jezerem. Naprosto jedinečný pohled. Odpočíváme, svačíme, fotíme a kocháme se na neskutečný pohled tří obrovských dračích zubů, které tu nad zeleno-modrým jezerem trčí do nebe. Jsme schováni za velký kamenem, který nás chrání před větrem. Bohužel ne všichni z naší skupiny dnes dojdou až pod Torres. Zbytek výpravy jde svým tempem a k věžím přichází po dlouhé době. Chorche je trochu nervózní, že nás všechny neuhlídal. Ale po pravdě, to nebylo ani reálné. My se balíme a jdeme směrem dolů. Cesta nám trvá pouhé 2 hodiny. Cestou děláme ještě několik momentek krásné přírody. Žízeň hasíme v tekoucích potůčcích, které nám kříží cestu. Na chatě dáváme životodárnou sprchu a čekáme na ostatní kluky, abychom mohli zajít na večeři.

12 den – 3.února 2012, pátek

TORRES DEL PAINE, PUERTO NATALES

Dnes ráno snad nikdo nemůže říci, že ho nic nebolí. Naše světnice se 6 postelemi (3 palandy) vypadá jako po boji. Ráno se stíháme narychlo sbalit a nasnídat. Pokoje je nutné uvolnit. Další nocleh budeme mít opět v NATALES v hostelu DRAKE.  Ráno v 8:00 vyrážíme s Chorchem podél jezera LAGO NORDENSKJÖLD. Trasa je (dle místních map a ukazatelů) plánována na 4,5 hodiny tam a 4,5 hodiny zpět (celkem asi 22 km). Cílem by měly být „ROHY“ CUERNOS DEL PAINE s nadmořskou výškou 2.200 a 2.600 m.n.m. Někteří již tuto túru neabsolvují a zůstávají na chatě. Ráno je chladno a deštivo. Samozřejmě nechybí všudypřítomný vítr. Již na začátku se odpoutáváme našemu průvodci a jdeme si svým tempem. Cílem dnešní trasy bohužel není REFUGIO Y CAMPAMENTO LOS CUERNOS (turistická chata), kde bychom si mohli odpočinout, občerstvit se a pokochat mimořádnými výhledy přímo na „CUERNOS“ a jezero.

Cílem dnešního výletu je pouze místo na půl cesty, odkud již budou vidět „CUERNOS“ a pak návrat zpět. S tím se s Honzou nechceme jaksi smířit. Když jsme dorazili do ½ trasy a zjistili jsme, že máme ještě dostatek času dojít až do REFUGIA, šli jsme dál. Pravda, tempo bylo (velmi) svižné. Počasí se uklidňuje a mraky se začínají protrhávat. Slunce osvětluje okolní přírodu a ta ukazuje své nádherné barvy. Otvírají se nám fantastické scenérie, modro-zelená barva jezera, světle-tmavo šedé „ROHY“, sytá zeleň porostu a modré nebe.

A hlavně nikde nikdo. Dnes jsme opravdu vyrazili brzy, a tak na naší trase nepotkáváme ani živáčka. Na západě jsou vidět zasněžené vrcholky CORDILLIER. Odpočinek s občerstvením v REFUGIO CAMPAMENTO LOS CUERNOS přichází opravdu včas. Bohužel nemáme tolik času. Po 20 min. odpočinku a kochání se svislými stěnami „CUERNEOS“, vyrážíme zpět. Po příchodu nás v chatě nechávají alespoň osprchovat. Cesta minibusem zpět do NATALES je poměrně únavná. Zpátky volíme jinou trasu a projíždíme NP křížem krážem. Občas uděláme zastávku na pořízení snímku tu lamy, tu pštrosa nebo kondora. Trochu mi to připomíná „japonské turisty“. Projíždíme i oblastí, která ještě před měsícem hořela. Pohledy jsou opravdu žalostné. 200.000 ha spálené země vypadá jako měsíční krajina. Zastávky však děláme i na místech, odkud jsou krásné pohledy na LAGO PEHOE, LAGO NORDENSKJÖLD nebo LAGO TORO. Prostě nádhera. Jsme rádi, že nám i dnes bylo počasí nakloněno a jedeme zpět do NATALES. Nožičky bolí. Večer ještě píšeme pohledy kamarádům do Čech. Nemůžeme ještě opominout místního maskota jménem MILODÓN. Jedná se o pravěké zvíře, jehož kůži našli v zachovalém stavu v jeskyni vzdálené 20 km od NATALES.

13 den – 4.února 2012, sobota

FJORD ULTIMA ESPERANZA, LEDOVCE BALMACEDA A SERANO

Na dnešní den je naplánován výlet Fjordem (zálivem) ULTIMA ESPERANZA k ledovcům BALMACEDA A SERANO za kormorány, lvouny, kondory a k fjordu Hermana Ekerharta. Ráno opět vstáváme časně, ale nedá se nic dělat, loď odplouvá už v 8:00 hodin. Loď se jmenuje „21 DE MAYO III“. Pojme do svých útrob až 100 pasažérů, ale je obsazena tak z 80%. Délka lodi je 25,25m, šířka 5,5m a je poháněna 2 motory o síle 720 HP. Cesta fjordem trvala celkem 8 hodin i s obědem. Pro změnu je opět deštivo a fouká silný SZ vítr.

Odplouváme po 8 hodině, když jsou již všichni naloděni a usazeni. Loď se zapichuje do vln a voda nám prýští na celou přední palubu. Skoro nikomu se nechce ven. Po chvíli plavby míjíme Eberhart fjord. Občas někdo vyjde na palubu, ale většina lidí sedí v podpalubí, klábosí a popíjí kávu. Teprve ve chvíli, když se blížíme ke skále, kde hnízdí kormoráni, vycházíme na palubu a pořizujeme pár fotek. Ale ani kormoránům se v tom nečase nechce létat. Sedí si tu na skále a pozorují nás, stejně jako my je. V letáčku, který jsme obdrželi, píší, že se nám budou otevírat zajímavé scenérie. Pro dnešek to bohužel moc neplatí. Po zhruba 2,5 hodinách plavby přijíždíme k místu výskytu Lvounů, ale žádný zde není. Je to místo, kde se Lvouni vyskytují v létě po dobu 2 měsíců a učí své mláďata plavat. Stejně to bohužel dopadá i u fjordu, kde se vyskytují kondoři. Počasí se pomalu uklidňuje a trvalý déšť přechází v přeháňky. Odhaduji, že je tak +7°C.

Pomalu se dostáváme k prvnímu ledovci (ledovcovému splazu), který se jako vyplazený jazyk ze skal chce dotknout vodní hladiny. Ledovec BALMA CEDA je u vodní hladiny už roztátý. Ale na starších fotografiích jsme ještě viděli, jak se ledovec vodní hladiny dotýkal. Po cca 4 hodinách přistáváme u mola a vydáváme se k výše položenému ledovcovému jezeru s ledovcem SERRANO, která spojuje s fjordem ESPERANZA malá říčka. Voda v jezeře je sladká, ale ve fjordu slaná. Oba ledovce se již nacházejí v NP BERNARDO O´HIGGINS. Někteří cestující využívají cestu lodí z Natales při svých putováních do NP Bernardo O´higgins. Cesta od lodi až k výše položenému ledovci Serrano trvá pěšky 30 minut. Pokud jsou na fotografiích vidět drobné rozmazané tečky a ohnuté větve stromů, tak vězte, že je to jen hříčka přírody. Ledovec SERRANO se svým jazykem již hladiny jezera dotýká. A je zakončen velkými krami. Někde nahoře slyšíme mohutný rachot, když se právě v tu chvíli uvolnila část ledové hmoty a padá směrem dolů. Ale je to pouhá drobnost, malé kousky ledu a kamení.

Na zpáteční cestě se zastavujeme u malé osady, kde dostáváme výtečné skopové připravené na ohni. Honzovi velmi chutná J. I přes nepřízeň počasí byl výlet lodí zajímavý. Večer zůstáváme na hostelu a popíjíme dobré chilské červené.HYHFDFDFN

14 den – 5.února 2012, neděle

PUNTA ARENAS, SANTIAGO DE CHILE

Čas se pomalu naplňuje. Balíme a připravujeme se na odjezd do PUNTA ARENAS (300 km) a večerní odlet do Santiaga. Píšeme ještě pár pohledů a vyrážíme ještě na krátkou procházku do přístavu v NATALES. Zastihuje nás však déšť a procházku zkracujeme na minimum. Je neděle, všude mají zavřeno, městečko vládne nedělní odpolední letargie podpořena opravdu nevlídným počasím. Mysleli jsme si, že si sedneme ještě někam na kafe, ale všude je opravdu zavřeno. Při cestě přes náměstí se zastavujeme v kostele. Již je po mši, ale atmosféra je uklidňující. Ve 12 hodin nasedáme do našeho minibusu a vyrážíme směr Punta Arenas. Cesta tentokrát uběhla rychle. Stíháme ještě pozdní oběd a pořizujeme pár záběrů z vyhlídky nad Arenas. Letadlo do Santiaga letí ve 20:40. Let bude trvat 3,5 hod. (2.200km)

15 den – 6.února 2012, pondělí

SANTIAGO DE CHILE

Pozdě v noci přistáváme na Santiagském letišti (letiště Artura Merina Beniteze). Je tu teplo, odhadujeme to na +20^oC. Příjemná změna oproti chladnému jihu. Čekáme na zavazadla a na taxi (malé dodávky), které nás mají zavézt do hotelu Carlton (nenechte se mást, jde opravdu pouze o shodu názvu) ve čtvrti SANTA LUCÍA v centru Santiaga.

V Santiago de Chile žije takřka 10,0 mil. obyvatel. Je to opravdová metropole, která se rozprostírá v nížině na úpatí AND. Opět se zde setkáváme s Pedrem de Valdíviou, který má sochu na hlavním náměstí PLAZA DE ARMAS (Pedro de Valdívia založil město 12.února 1541). Santiagem protéká řeka MAPOCHO, která je velmi zakalená a přináší do města červený prach ze severu. Je s podivem, že Santiago neleží u moře, a do přímořského VALPARAÍSA je to 70 km.

Po snídani se celá skupina vydává na prohlídku města. Kolem 9 hodiny tu panuje čilý velkoměstský ruch. Venkovní teplota pomalu šplhá k +30^oC. Průvodce Jiří nám popisuje různé zajímavosti města. První zastávka je u muzea EL MUSEO NACIONAL DE BELLAS ARTES. Jelikož je pondělí, je muzeum bohužel zavřené. Pokračujeme dále po třídě COSTANERA NORTE až k budově bývalého nádraží. Budova dnes slouží jako galerie a byla postavena v roce 1913 v secesním stylu. Na jejím rukopisu je poznat, že autorem byl Gustave Eiffel (1832-1923).

Po té míříme do samého centra. Na ulicích je pěkně rušno a tak žertujeme, jestli lidé teprve jdou do práce nebo ještě ne. Hlavní náměstí se jmenuje PLAZA DE ARMAS. Nachází se tu jak METROPOLITNÍ KATEDRÁLA, tak i socha slavného conquistadora. Společně se jdeme ještě podívat k prezidentskému paláci, kde dnes úřaduje prezident a předseda vlády Sebastián Piňera. Prezidentský palác má za sebou pohnutou historii, kdy tu v 70. letech minulého století úřadovala chunta Augusta Pinocheta. Když stojíme na náměstí před palácem, stará paní vykřikuje slova zlosti. Je pravděpodobné, že tu v minulosti ztratila někoho blízkého. Nikdo si jí však nevšímá a ona si může říkat, co chce. I to je obrázek dnešní demokratické Chile. Zde také máme rozchod.

Jdeme na lehký oběd. Máme v plánu podívat se do čtvrti BELLA VISTA a na kopeček SAN CRISTOBAL, kam vede stará lanovka (FUNICULAR).

Za řekou Mapocho vcházíme do čtvrti Bella Vista. Takřka na nábřeží je UNIVERSITA DE SANTIAGO DE CHILE. Čtvrť Bella Vista působí velmi příjemným dojmem. Je tu nižší zástavba, klid a spoustu podniků. V Santiagu jsou dvě taková návrší, a to San Cristobal a Santa Lucia. Na vrcholku San Cristobala je monumentální socha Ježíše Krista. Cestu na vrchol absolvujeme obstarožní lanovkou (podobné té, která před 100 lety jezdila na Petřín). Z vrcholu San Cristobala je nádherný výhled na metropoli. V dáli, v oparu jsou vidět Andy. Trochu se na nás projevuje únava z cestování a také z nezvyklého tepla. Dáváme si malou přestávku a míříme dolů do centra a zpět do hotelu. Moc nás zajímá místní metro a tak ještě volíme cestu tak, abychom se svezli alespoň pár stanic. Metro vybudovali v 70.letech a jeho zajímavostí je to, že jezdí na pneumatikách. Vzhledem k tomu, že je v podzemí velké teplo, jsou na nástupištích umístěny ventilátory, které rozprašují jemnou spršku na čekající lidi.

Do hotelu se dostáváme před 16 hodinou. Tak rychle balíme, sprchujeme se, převlékáme a odjíždíme na letiště.

16 den – 7.února 2012, úterý

MADRID, FRANKFURT, PRAHA

Let probíhal bez problémů. Při mezipřistání v Madridu jsme nabrali hodinové zpoždění, což nám způsobilo malé problémy při přestupu ve Frankfurtu. Tam jsme již nestihli spoj do Prahy s ČSA. Čekali jsme další 3 hodiny na let s Lufthansou. Ve Frankfurtu panuje klasické zimní počasí (-10^oC) a sněží. My se převlékáme z kraťasů do zimního oblečení, protože v Praze nebude lépe. Po hodině letu přistáváme lehce po půlnoci na Ruzyňském letišti. Zde je teplota -13^oC, ale na to jsme již připraveni. Opět na nás čeká kamarád Tomáš, aby nás v pořádku dovezl do našich domovů.

Naše cesta končí, ale už nyní myslíme na další……………..